Pl.ÚS 13/99 (Platy soudců I - odejmutí tzv. dalšího platu za druhé pololetí roku 1998)

Jakkoli také ve sféře justice neusiluje ani demokratický stát
o maximalistické programy, je na druhé straně povinen vytvářet
institucionální předpoklady pro reálnou nezávislost soudů, pro
stabilizaci jejich pozice jako, ve vztahu k legislativě
a exekutivě, významného státotvorného, současně však
i "polemického" prvku. Platí-li ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny,
že náš stát je založen na demokratických hodnotách, potom právě
zde je třeba zdůraznit, že jednou z mimořádně významných hodnot je
v tomto směru právě již konstatovaný princip soudcovské
nezávislosti. Tento princip obsahuje v sobě celou řadu aspektů,
jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy
mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod
člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Lze považovat za přirozené, že
některé z těchto aspektů mohou být i materiální povahy, i když
i každý takový aspekt má přirozeně současně imateriální podtext.
Tak je tomu i v oblasti poskytovaných náhrad, kde zákon č.
268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí 1998
představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,
státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry,
představuje podle názoru Ústavního soudu průlom do zmíněné
"nezadatelnosti" práva soudců na nekrácení jim poskytovaných
náhrad a více méně je tím kategorizuje jako "státní úředníky".
Takový přístup zákonodárce, ostatně opětovný, i když se navenek
může jevit jako morální gesto tváří v tvář současným společenským,
zejména ekonomickým, poměrům, ve skutečnosti tedy jen devalvuje
jednu ze základních demokratických hodnot, jakou soudcovská
nezávislost představuje. Přihlašuje-li se naše Ústava i Listina
k existenci hodnotového řádu, představujícího základní pilíř
a svorník společnosti, potom i zákonodárce, stejně jako exekutiva,
musí ve všech svých aktech respektovat jeho prioritu, a to dokonce
i ve vztahu k etickému a právnímu normativnímu systému.