IV.ÚS 425/98 (Závěť coby důvod přechodu majetku původního vlastníka na stát)

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že odůvodnění, o něž obecné soudy opřely svůj závěr, že závěť jako důvod přechodu majetku původního vlastníka na stát nelze zahrnout pod případy uvedené v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, lze i z pozic ústavněprávních přisvědčit zejména v tom směru, že při úvahách o podřaditelnosti závěti do skupiny majetkových křivd, k nimž došlo za okolností uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, je třeba vzít v úvahu, že závěť je jednostranný právní úkon, směřující do budoucnosti, jehož účinky nastávají až smrtí zůstavitele, úkon, který není neměnný a u něhož zůstavitel může změnu vůle projevit následně změnou závěti nebo jejím zničením. Tato specifika závěti jsou podle názoru Ústavního soudu natolik závažná, že eventuálnímu úmyslu zákonodárce restitučnímu režimu podřadit i případy týkající se okolností pořízení závěti ("závěť učiněná v tísni") by prostředí restitučních zákonů korespondovalo řešení, kterým by tato skutečnost byla vyjádřena výslovně (speciální skutkovou podstatou) tak, jak konec konců zákonodárce učinil u ostatních restitučních skutkových podstat souvisejících s kategorií tísně (odmítnutí dědictví v tísni, kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, darovací smlouva uzavřená v tísni). Pokud jsou mezi pojmenované skutkové podstaty zahrnuty tyto případy, v jejichž důsledku došlo definitivně k nabytí vlastnického práva státem, pak tím spíše by bylo třeba obdobně postupovat i v případě, že by měl zákonodárce úmysl podrobit restitučnímu režimu případy "závěti pořízené v tísni", která, jak bylo výše uvedeno, není ve srovnání s nimi právním úkonem nezměnitelným.