IV.ÚS 165/99 (Podmínky přijetí návrhu na zahájení přezkumného řízení dle zákona o soudních rehabilitacích)

Trestný čin podle § 269 odst. 1 trestního zákona je v § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, uveden mezi trestnými činy, za jejichž odsouzení bylo možno domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to nejen na návrh prokurátora, který zde má fakultativní povahu ("návrh může podat též prokurátor"), ale i odsouzeného, jakož i dalších osob ( § 5 tohoto zákona ). Zákon o soudní rehabilitaci v této souvislosti stanovil lhůty, v nichž bylo možno takový návrh podat, a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty ( § 6 odst. 1, 2 tohoto zákona ). Je evidentní, že pokud by odsouzený nemusel být sám ve věci činný, aby se pokusil dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, úprava zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení by se stala zcela nadbytečnou. Ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, stanovící ministru spravedlnosti povinnost podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v § 1 , nelze totiž podle názoru Ústavního soudu chápat a vykládat jinak než tak, že jde o případy porušení zákona, k nimž sice docházelo v rozporu s § 1 , jež nicméně nenaplňují žádnou ze skutkových podstat uvedených v oddíle druhém, resp. třetím zákona č. 119/1990 Sb. Jinak by totiž přezkumné řízení podle oddílu třetího vyznačující se i již konstatovaným časovým omezením postrádalo jakýkoli smysl a funkci, neboť ministr spravedlnosti by zde byl povinen podat stížnost pro porušení zákona bez ohledu na zákonem předpokládanou aktivitu oprávněných osob.