IV.ÚS 11/99 (Nepravá zpětná působnost - odklad účinnosti nové úpravy pro vymezenou skupinu subjektů)

Je-li podstatou ústavní stížnosti nesouhlas s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena zákonem č. 111/1994 Sb. , o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcími předpisy k němu vydanými, a to za situace, kdy právě Listina základních práv a svobod v čl. 26 odst. 2 výslovně podmiňuje realizaci práva každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost splněním podmínek stanovených zákonem, jde z ústavněprávního hlediska především o posouzení otázky, zda je či není slučitelné s ústavním pořádkem, jestliže zákonodárce pro výkon určitých činností povolených či provozovaných podle dřívějších předpisů stanoví podmínky nové, tedy především otázky související s principem rovnosti a právní jistoty. Ustanovení § 40a odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb. , o něž byl tento zákon doplněn zákonem č. 304/1997 Sb. , je ustanovením intertemporálním, tedy ustanovením, které řeší střet právní úpravy staré (která podmínky k výkonu určité činnosti upravovala liberálněji) s právní úpravou novou. Způsob řešení tohoto střetu vytváří nepravou retroaktivitu, když pro určitou vymezenou skupinu subjektů se účinnost nové úpravy (splnění jedné z podmínek) odkládá do stanoveného termínu. Těmto subjektům je tedy poskytnuta příležitost splnit náročnější či jiné podmínky nové úpravy a současně si v tomto období zachovat kontinuitně svůj status. Taková úprava nevytváří dle přesvědčení Ústavního soudu žádnou nerovnost. Nerovnost by naopak nutně založilo řešení, které by dosavadním držitelům oprávnění k určité činnosti ponechalo, zatímco podmínky nové a přísnější by platily pouze pro uchazeče nové. Řešení, které zákonodárce zvolil, rozhodně nemá znaky libovůle a není v rozporu s principem rovnosti, jak je Ústavním soudem chápán (viz např. nálezy č. 3 a 9, sv. 1, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nesvědčí o tom ani míra odlišnosti staré a nové úpravy, ani důvody pro zavedení tzv. způsobilostních zkoušek, které lze označit naopak za rozumné, a také v řadě civilizovaných zemí obvyklé a běžné. Rozhodně nejde o postup diskriminující. Rovněž tak oprávnění obce stanovit obecně závaznou vyhláškou jako podmínku provozování taxislužby na svém území prokázání určitých znalostí nikterak nevybočuje z ústavních mezí, opírajíc se o výslovné obecné zmocnění v § 16 zákona č. 367/1990 Sb. , o obcích (obecní zřízení), jakož i o zvláštní zmocnění v § 21 odst. 7 a § 41 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb. , ve znění pozdějších předpisů.