I.ÚS 119/98 (Pojem bezúhonnost podle zákona o střelných zbraních z hlediska zásady rovnosti)
Z odôvodnenia
Zákon taxativně vymezuje, kdo se za bezúhonného nepovažuje,
a to způsobem poměrně přísným, avšak zcela jasným. Zákon tedy
stanoví pro držení střelné zbraně kritéria přísnější, než jaká zná
zákon pro zahlazení odsouzení. Výslovné ustanovení § 44 odst. 2
pak je spíše již nadbytečné. Poznámku pod čarou, která odkazuje
jen na některá ustanovení trestního zákona a trestního řádu, totiž
nelze považovat za pravidlo s normativním obsahem, a proto,
s přihlédnutím k zachování rovnosti mezi žadateli o vydání
zbrojního průkazu, musí být při posuzování bezúhonnosti žadatele
odhlédnuto od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku
domněnky neodsouzení, ať již jejich účinky nastávají přímo ze
zákona, nebo až pravomocným rozhodnutím soudu, resp. rozhodnutí
prezidenta republiky. Opačný výklad by naopak vedl právě
k porušení rovnosti mezi jednotlivými žadateli o vydání zbrojního
průkazu, což by byla z hlediska ustanovení čl. 1 Listiny
základních práv a svobod praxe nepřijatelná.