Pl.ÚS 1/98 (Podmínky zákona o mimosoudních rehabilitacích)

Obecně lze říci, že princip právního státu přikazuje posoudit přiměřenost rozsahu a dosahu určitého opatření státu vůči stupni naléhavosti těch důvodů, jež k takovému zásahu stát vedou. V daném případě se jedná o ustanovení, kterým se oprávněným osobám za určitých předpokladů vylučuje vydání věci a ze zákona č. 87/1991 Sb. nahrazuje právem na náhradu finanční. Ústavní soud po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že důsledky, které by navržená změna zákona přinesla neopravňují k zásahu navrženého rozsahu, neboť destabilizace právních poměrů a právní nejistota (negativní efekt) by byly nepřiměřené pozitivnímu efektu takové změny, takže nové škody a křivdy tímto opatřením vzniklé by převažovaly nad užitkem z tohoto opatření plynoucím. Proto v této souvislosti Ústavní soud znovu poukazuje na úvodní část zákona o mimosoudních rehabilitacích dle níž je účelem rehabilitací nikoli odstranění nýbrž zmírnění křivd, ke kterým došlo. Takové zmírnění spočívá dle § 2 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích buď ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení. Z toho vychází i napadené ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. Toto ustanovení nezakládá ani nerovnost oprávněných osob a není v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť postavení oprávněných osob se nové kategorii osob přiznává, nárok na náhradu za majetek státem odňatý se nepopírá a upravuje se pouze způsob této náhrady tak, aby se přiměřeně šetřilo též právních poměrů v procesu privatizace již nově vzniklých.