IV.ÚS 1/98 (Návrh na zrušení části § 10 odst. 3 § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.)

Obecné soudy vycházely při svém rozhodování z platné právní úpravy a při stanovení výše náhrady ze znaleckého posudku. Znalec podal znalecký posudek v souladu s § 19a zákona č. 403/1990 Sb. , v platném znění, a při stanovení náhrady skutečně vycházel z vyhlášky č. 73/1964 Sb. , s jejímž použitím stěžovatel nesouhlasí. Důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a zahájení řízení o zrušení § 19a zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, jež je tím ustanovením, které odkaz na uvedenou vyhlášku obsahuje, však Ústavní soud neshledal, a to s ohledem na to, že zákon č. 403/1990 Sb., v platném znění, sledoval pouze zmírnění následků některých majetkových křivd, a nikoliv jejich úplnou náhradu. Rovněž stanovení finančních náhrad pro oprávněné osoby nepojal jako úplnou reparaci majetkové újmy tak, aby finanční náhrada mohla sloužit oprávněné osobě k obstarání věci stejného druhu a kvality v době poskytnutí náhrady, nýbrž zvolil řešení jiné, a to vymezením cenového předpisu - vyhlášky č. 73/1964 Sb. - podle něhož se finanční náhrady s příslušnou valorizací stanoví. Když po listopadu 1989 tehdejší československý stát řešil otázku odčinění majetkových křivd, které byly způsobeny po 25. únoru 1948, nezaujal nejvyšší zákonodárný sbor stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Pokud tedy obecné soudy vycházely z platné právní úpravy, neporušily svým postupem právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.