I.ÚS 60/97 (Kontrola ústavnosti soudní činnosti Ústavním soudem)

Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení resp. odepření základních práv. Proto se Ústavní soud zaměřil na to, co je z tohoto hlediska na ústavní stížnosti podstatné. Tím je tvrzení, že Nejvyšší soud při rozhodnutí o dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 7. 1994, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. instance o zamítnutí plného invalidního důchodu, nevzal v úvahu, že vrchní soud rozhodoval bez účasti stěžovatele, tj. bez veřejného ústního jednání v jeho věci. Ústavní soud však zjistil, že stěžovatel byl vícekrát odborně vyšetřen a slyšen posudkovými komisemi. Pokud pak jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 23. 3. 1994, sp. zn. 18 C 393/92, veřejné jednání proběhlo za účasti stěžovatele a byl v něm soudem řádně vyslechnut. Ze soudních spisů rovněž Ústavní soud zjistil, že věc byla meritorně soudy řádně projednána, takže dle názoru Ústavního soudu neobstojí námitka, že stěžovatel byl ve svých základních právech zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod omezen. Pokud pak jde o formálně-procesní závady, nebyly v tomto případě takové povahy a intenzity, aby bylo možno usoudit, že výrazným způsobem ovlivnily materiální uplatnění subjektivního práva stěžovatele. Přímá ani nepřímá závislost výsledku řízení, tj. odmítnutí nároku stěžovatele na plný invalidní důchod, na způsobu a procesních formách, pomocí nichž obecné soudy v dané věci postupovaly, není prokazatelná.