I.ÚS 253/98 (Povinnost poskytnout náhradu za znehodnocené nemovitosti)

Z ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona o půdě vyplývá, že "osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí: právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví ČSFR, ČR nebo SR právo hospodaření nebo právo trvalého užívání". Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě osoba, která je povinna poskytnout náhradu za znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně jako v těch případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost vydat. V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou nemovitost drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady za znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby, jimž svědčí povinnosti je vydat. S tímto právním názorem je konformní také Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, podle něhož ustanovení § 5 zákona o půdě je třeba interpretovat tak, že "povinnou osobou je tedy právnická osoba, která nemovitost drží" (srov. R NSČR č. 16 z roku 1996, str. 125). "Ostatní náhrady (např. za znehodnocení budov, náhradu za trvalé porosty) poskytuje povinná osoba, která věc vydává, nebo právnická osoba, která věc držela jako poslední před zánikem věci anebo která ji převedla na osobu, jež není podle zákona č. 229/1991 Sb. povinnou osobou" (tamtéž, str. 131). Tyto právní názory jsou v souladu s ústavními principy ochrany základních lidských práv a svobod a Ústavní soud proto neshledal důvod se od nich odchylovat.