I.ÚS 23/97 (Ke zneužívání dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.)
Z odôvodnenia
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti vycházel
ze skutečnosti, že v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 máme co
činit s obdobím nesvobody, v němž docházelo k dodatečnému zneužití
dekretu č. 108/1945 Sb. při vydávání správních aktů v zájmu nového
totalitního režimu, a to i za cenu rozhodnutí, jež nebyla právně
přiměřená. Dle názoru Ústavního soudu nelze formálním způsobem
pokládat z našeho "českého hlediska" za Němce Žida, kterého sami
Němci vyvrhli z německé "Volksgenossenschaft" a nepokládali ho za
německého soukmenovce, nýbrž za příslušníka rasy, o jejíž
likvidaci usilovali, a který zachránil svůj život před nacisty jen
tím, že uprchl před začátkem druhé světové války do Švédska. Dále
Ústavní soud vycházel z nutnosti respektovat vůli zákonodárce,
pokud jde o naplnění smyslu zák. č. 87/1991 Sb., kterým je
zmírnění křivd spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na
jednotlivé zákonodárcem formulované restituční důvody. Je
nepochybné, že k vydání konfiskačního výměru dne 13. 2. 1950 došlo
již v době cílené likvidace tzv. třídního nepřítele. Přestože
H. M. byl židovského původu a měl doklad SNB o státní
spolehlivosti, obrážela konfiskace již i snahu tehdejšího režimu
využít všech okolností k likvidaci "třídních rozdílů", v tomto
případě ke konfiskaci majetku otce stěžovatelky.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies