I.ÚS 37/97 (K nároku na odškodnění obětí nacistické perzekuce)
Z odôvodnenia
Ústavní soud nesdílí jednoznačně a kategoricky vyjádřený
názor vrchního soudu, že není rozhodující úmrtí postiženého
v objektu koncentračního tábora, neboť ust. § 3 odst. 1 písm. d)
zákona č. 217/1994 Sb. míří na právní poměry, jimiž byl postižený
podroben, takže je prý relevantní otázka, zda objekt byl či nebyl
pod německou správou. Tento názor však odporuje smyslu zákona č.
217/1994 Sb., kterým má být zmírněno neodčiněné historické
bezpráví způsobeného obětem nacistické perzekuce. Zákon - jak již
bylo uvedeno - totiž nevymezuje ani pojem koncentračního tábora,
ani dobu, po níž koncentrační tábory existovaly. Pod pojmem
koncentrační tábor nelze přirozeně rozumět - a v tomto směru lze
souhlasit s vrchním soudem - toliko objekt (stavbu) jako takový,
ale skutečnou situaci postiženého, který koncentrační tábor
prakticky opustit nemohl a zemřel v něm (srov. nález ze dne 2. 7.
1997, sp. zn.
IV. ÚS 318/96).
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies