III.ÚS 75/96 (K ústavnímu právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny)
Z odôvodnenia
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že Vrchní soud
v Praze opřel své rozhodnutí ve věci o skutečnost, že stěžovatel
(J. C. M.) není oprávněnou osobou, protože nedošlo k obnovení
vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro V. C. M. (bratra
stěžovatele) po 4. květnu 1945 a tedy nedošlo ani k přechodu jeho
věcí do vlastnictví státu v rozhodném období (§ 1 odst. 1
restitučního zákona). Tento závěr však Vrchní soud v Praze opřel
o ust. § 1 a § 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
a o ust. zák. č. 128/1946 Sb., podle nichž musí oprávněná osoba
nárok na vrácení majetku, který pozbyla v době nesvobody (tj.
v období po září 1938 do 4. května 1945), uplatnit postupem v zák.
č. 128/1946 Sb. uvedeným. Vrchní soud v Praze při tomto závěru
vycházel z předpokladu, že původní vlastník (V. C. M.) zákonem
požadované právní úkony vedoucí k navrácení majetku neučinil.
Tento svůj předpoklad však neopřel o skutečně zjištěný objektivní
stav a stěžovateli (J. C. M.) neposkytl možnost se k této
skutečnosti vyjádřit, protože o dovolání rozhodl bez nařízení
veřejného jednání. V uvedeném postupu vrchního soudu lze spatřovat
porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies