I.ÚS 239/96 (Poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje)

Správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.) připouští podání rozkladu zásadně ve třech případech. V souzené věci nepřipadají v úvahu ustanovení § 63 odst. 5 (rozklad proti rozhodnutí o obnově řízení) ani ustanovení § 68 odst. 2 (rozklad proti rozhodnutí, jímž se ruší nebo mění rozhodnutí mimo odvolací řízení). Třetí možnost podání rozkladu připouští ust. § 61 (který měl zřejmě také na mysli stěžovatel), podle něhož lze podat rozklad "proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy, vydanému v prvním stupni". Jak však vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel nepodal rozklad proti rozhodnutí orgánu státní správy, vydanému v prvním stupni, nýbrž proti rozhodnutí orgánu státní správy, vydanému v odvolacím řízení, tedy ve stupni druhém. Ministerstvo životního prostředí ČR proto postupovalo zcela v souladu se správním řádem, když stěžovatelovo podání neposoudilo jako rozklad, ale pouze jako podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení ve smyslu ust. § 65 odst. 1 správního řádu. Podaný "rozklad" ze dne 10. 4. 1996 proto nebylo možno pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje. Toto stanovisko je v souladu i s uznávanými názory teorie správního práva, která podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení nepovažuje dokonce ani za podání podle správního řádu a uvádí, že na toto přezkoumání není právní nárok (srov. D. Hendrych, Správní právo - obecná část, C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 167).