Pl.ÚS 4/95 (Rovnost - autorizace jako podmínka pro provozování činnosti autorizovaných architektů a inženýrů)

Kategorie rovnosti, zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv
a svobod, náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou
jsou sociálními hodnotami konstitujícími hodnotový řád
společnosti. V sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše
jen ideálně typických kategorií vyjadřujících cílové představy,
jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat
jen aproximativním způsobem. Rovnost by se tedy mohla stát
univerzálním, každého sociálního tvaru a jevu se dotýkajícím,
principem teprve v cíli společenského a historického vývoje, v
rámci tohoto vývoje lze však na její důsledné dodržování apelovat
jen v určitých mezích. Neexistuje žádný recept na určení, co
všechno by mělo být rovné, egalitářský univerzalismus by však
nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky. Každá rovnost ve
společenském dění může proto být jen rovností "na pochodu",
vývojovým tvarem, jehož nepřetržité oscilování v oblasti kontinua
napětí mezi úsilím o totální rovnost a úsilím o totální nerovnost
substituuje vlastní cílovou představu. Rovnost může se tedy krýt s
realitou jen v určitých základních datech, jinak vzhledem k
tendencím jejího extenzivního a intenzivního nárůstu se úsilí o
její etablování může ocitnout na hranici, kterou lze překročit jen
za cenu porušení např. svobody. Jako jedna ze základních podmínek
sociálního a historického procesu je tak rovnost uváděna zcela
konsekventně do vztahů se svobodou, s níž se vzájemně podmiňuje a
ocitá na bázi jak vzájemné podpory, tak i konfliktu. Tak jako
krajně egalitářské požadavky ohrožují samu podstatu svobody, děje
se tak i opačně. Jako neadekvátní jeví se proto evidence vtěsnat
každé úsilí o dosažení rovnosti do rámce etablování základních
lidských práv, jež svou povahou přečnívají nad "politikou
každodennosti". To proto také znamená, že nerovnost v sociálních
vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí
dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již
samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s
porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva,
např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv
a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl.
Listiny, práv národnostních a etnických menšin podle čl. 24 a
násl. Listiny apod. Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo
podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky",
relaci k jiné sociální hodnotě.