III.ÚS 90/95 (Odnětí a přikázání věci v trestním řízení soudním)
Z odôvodnenia
2. Všechny úvahy dané problematiky je potom na místě vnímat
z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví
zákon. Ten ji stanovil s tím, že je zásadně dána a postup,
kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému je nutno
chápat jako postup rozhodně nestandartní a zcela výjimečný.
Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým
prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že
v § 262 trestního řádu je stanovena jistá výjimka. Ta je ovšem,
jak zmíněno, omezena důležitými důvody, které Ústavní soud, jak
uvedeno v daném případě, neshledal. Zde je nutno upozornit i na
to, že odvolací soud má možnost postupovat v prvém pořadí podle
věty prvé obsažené v ustanovení § 262 trestního řádu.
I takovýto postup by měl být výjimečným, když postup podle věty
druhé § 262 trestního řádu je průlomem do zásady místní
příslušnosti, a tedy vyjádřením zásady, že nikdo nesmí být
odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod).
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies