I.ÚS 26/95 (Rozdíl mezi odepřením a odkladem vojenské služby)
Z odôvodnenia
V souladu s ústavním právem zakotveným v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má občan právo výkon vojenské služby odepřít, avšak toliko způsobem a ve lhůtách, které stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě, nikoli branný zákon, neboť cestou odkladu vojenské služby, tedy instituce dočasné povahy, nelze nahrazovat odepření výkonu vojenské služby, jehož podmínky a lhůty normuje zákon o civilní službě. Oporou pro tento názor je i ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, podle něhož může prohlášení o odepření výkonu vojenské základní (náhradní) služby podat odvedenec, jemuž byl povolen odklad vojenské základní služby, nejpozději do 5 dnů po skončení důvodu, pro který mu byl odklad povolen. I z této konstrukce je zřejmé, že jestliže zákonodárce normoval v Listině základních práv a svobod možnost odepřít výkon vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pak instituce odkladu vojenské služby je založena nikoli na důvodech shodných, nýbrž na důvodech odlišných. Svědomí a náboženské přesvědčení proto nejsou důvodem odkladu vojenské základní (náhradní) služby ani podle platného branného zákona, ani podle jiného právního předpisu.