Nároky z neplatného skončenia pracovného pomeru

Zvláštní úprava nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru v ustanoveních § 61 - 64 zák. práce vylučuje použití obecných ustanovení o náhradě mzdy při překážkách v práci na straně organizace podle § 130 zák. práce, pokud jde o nároky pracovníka, popř. o náhradě škody podle § 172 zák. práce, pokud jde o nároky organizace.
Jestliže se pracovník domáhá vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a přiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 1 zák. práce a soud shledá, že je žaloba v otázce neplatnosti rozvázání pracovního poměru důvodná, rozhodne o nároku na náhradu mzdy podle stavu, který je v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Po tomto dni se řídí vztahy mezi pracovníkem a organizací opět ustanovením § 35 odst. 1 zák. práce a zejména obsahem pracovní smlouvy (§ 29 zák. práce).
Jestliže z obsahu žaloby vyplývá, že se pracovník domáhá vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru proto, že chce i nadále zůstat u organizace zaměstnán, anebo že se pracovník domáhá vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, aniž by trval na tom, aby ho organizace dále zaměstnávala, pak nutno mít za to (s tím, že případné pochybnosti odstraní soud v průběhu řízení), že uplatňuje i nárok na náhradu mzdy. Stejně bude předmětem žaloby podle § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru, i když pracovník svůj návrh formuluje tak, že se domáhá přiznání náhrady mzdy, přičemž tento návrh opírá o skutkové tvrzení, že s ním organizace neplatně rozvázala pracovní poměr, a o další skutečnosti významné z hlediska vzniku nároku na náhradu mzdy podle § 61 odst. 1 nebo odst. 2 písm. b) zák. práce.