K počínaniu, z ktorého možno/nemožno usudzovať, že dedič chce dedičstvo odmietnuť

Počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout, se podle ustálené judikatury soudů rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelově majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.) [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, který byl uveřejněn pod č. 99 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001]. Za počínání dědice, z něhož by bylo možné usuzovat na to, že dědictví nechce odmítnout, nelze považovat jednání, kterým se dědic jen informoval o stavu majetku a dluhů zůstavitele, jednání dědice směřující k odvrácení hrozící škody na zůstavitelem zanechaném majetku (úschova věcí, ošetřování a krmení zůstavitelem zanechaných živočichů, sklizeň ovoce aj.) nebo obstarávání zůstavitelova pohřbu. Za počínání vylučující odmítnutí dědictví je zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnil nárok neopominutelného dědice a kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví apod. Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení § 465 občanského zákoníku, závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.