Zodpovednosť za škodu spôsobenú zamestnancovi chorobou z povolania

Při posouzení ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z ustanovení § 190 odst. 3 zákoníku práce, které stanoví, že za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Tato odpovědnost zaměstnavatele za škodu je odpovědností objektivní. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zákoníku práce) pak vzniká u této odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání tehdy, jestliže se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání. V posuzovaném případě obecné soudy dovodily, že zaměstnavatel není povinen z titulu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání nahradit stěžovateli ztrátu na výdělku proto, že tento rozvázal pracovní poměr z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu. Při posuzování nároku na náhradu za ztrátu na výdělku přitom obecné soudy zkoumaly, z jakého důvodu stěžovatel rozvázal pracovní poměr. Jestliže tímto důvodem bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu, pak se samotným rozvázáním pracovního poměru ještě nelze spojovat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce. Ze soudem provedeného dokazování nicméně vyplynulo, že stěžovatel nemocí z povolání, u níž v případě škody touto nemocí způsobené odpovídá žalovaný, onemocněl. Stanovení a úprava nejvyšší přípustné expozice prachu, s důvodem jejíhož dosažení vedoucímu k rozvázání pracovního poměru, je v podstatě obecnými soudy spojováno přerušení příčinné souvislosti mezi onemocněním nemocí z povolání a vznikem škody, sleduje nepochybně prevenci onemocnění profesního původu. Právě tato prevence je tedy smyslem a funkcí právní úpravy nejvyšší přípustné expozice.