Výklad prejavu vôle dlžníka plniaceho jeden z viacerých dlhov

Výkladová pravidla jsou vyjádřena v ustanovení § 266 obch. zák. tak, že 1/ projev vůle se vykládá podle úmyslujednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, 2/ v případech, kdy projev vůle nelze takto vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, 3/ při výkladu se dále vezme zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i jejich následného chování, pokud to připouští povaha věci, a konečně platí, že 4/ projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.

I zde tedy platí, že vůle, vtělená do právního úkonu (určení závazku, který má být splněn), je projevena určitě a srozumitelně, je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. jestliže typický účastník v postavení adresáta úkonu může tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.

Samozřejmým důsledkem toho je (představuje-li splnění dluhu jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku), že z více dluhů je plněn ten z nich, o němž dlužník při plnění projevil úmysl jej splnit nejen výslovně, nýbrž i projevil-li jej jinak, je-li toto určení - ve výše uvedeném smyslu - určité a srozumitelné.

V kontextu obecného právního posouzení není důvod vylučovat z možností takového (jiného) projevu, a tím i určení dluhu, který má být splněn, ani okolnost, že dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a nikoli i jiného) z více dluhů.