Reštitúcie a ochrana vlastníckeho práva

Ústavní soud však považuje za důležité z hlediska úplnosti předchozích závěrů uvést, že pokud byl nahrazen majetek stěžovateli nebo jeho právnímu předchůdci podle mezivládní dohody mezi Československou socialistickou republikou a Kanadou, došlo tím k naplnění účelu sledovaného restitučním právním předpisem. Tento závěr vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu (tak např. stěžovatelem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002 ve věci sp. zn. I. ÚS 306/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 90, str. 65 a násl., usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001 ve věci sp. zn. III. ÚS 102/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usnesení č. 17, str. 365 a násl., či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 719/02, jíž byl stěžovatel účastníkem). Tato skutečnost nebrání závěru, že na posuzovaný skutkový stav nelze použít obecná ustanovení občanskoprávních předpisů o vlastnických žalobách. Objektivně vzato spadá restituovaný majetek pod rozsah věcné působnosti zákona č. 87/1991 Sb. Žádný restituční nárok však z tohoto předpisu stěžovateli (jeho právnímu předchůdci) nemohl vzniknout, neboť účelu tohoto závazku bylo dosaženo za použití mezivládní náhradové dohody, tedy realizací závazku, jenž pro Českou republiku (resp. ČSSR) vyplývá z mezinárodního práva (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002 ve věci sp. zn. II. ÚS 305/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 23, str. 283 a násl.).