Princípy spravodlivosti. Zákaz svojvôle

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., a to v rozporu s interpretačními pravidly, určujícími smysl jednotlivých ustanovení novely zákona v závislosti na její struktuře, což nelze kvalifikovat jinak, než porušení principu zákazu svévole. Tímto způsobené nevydání věci, ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, dle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých, v daném případě vlastnictví státu na újmu práva oprávněné osoby na vydání věci. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 1998, sp. zn. 30 Co 699/97, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95, o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, zrušil.

Jelikož důvody zrušení rozsudku soudu odvolacího byly založeny již rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95.