Právne skutočnosti, ktoré nastali v priebehu konania o povolení vkladu do katastra nehnuteľností.

Judikatura obecných soudů, ale i nález Ústavního soudu IV. ÚS 35/96, se shodují v tom, že k jedné a téže věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. Jak vyplývá z výše uvedeného popsání sporného případu, byl po uzavření smlouvy o převodu nemovitosti zapsán v katastru, a to zcela v souladu s právem,původní vlastník - tedy stěžovatel. Jenom on byl oprávněn např. vybírat nájemné, povinen platit daně či pojištění, jenom on byl adresátem správních rozhodnutí týkajících se převáděné nemovitosti. Tento stav trval až do vkladu. Vkladem však nastává a nastala situace, kdy se za vlastníka považuje nabyvatel, a to již od okamžiku doručení návrhu na vklad, v projednávaném případě tedy od 18. 1. 1994. Od tohoto data je tedy jenom on např. oprávněn vymáhat nezaplacené nájemné, ale může také naopak požadovat, aby mu původní vlastník přijaté nájemné jako bezdůvodné obohacení vydal. Na druhé straně se sám stává povinným k placení daně z nemovitosti i za období před rozhodnutím katastrálního úřadu. Vstupuje prostě do všech práv a povinností původního vlastníka, týkajících se dotčené nemovitosti za období od doručení návrhu na vklad do rozhodnutí o něm. Nevstupuje však do práv původního vlastníka za období před podáním návrhu na vklad, neboť není právním nástupcem prodávajícího (pokud to zákon v konkrétním případě nestanoví). Jde tedy o zvláštní konstrukci právního nástupnictví. Bude proto věcí soudu, aby se v novém řízení vypořádal s otázkou právního nástupnictví v oblasti veřejného práva. Přitom by neměla zůstat nepovšimnuta skutečnost, že správní orgán, který rozhodoval o odvolání proti uložené pokutě, rozhodl v době, kdy již jako vlastník byl zapsán nabyvatel, jinak řečeno soud by měl odpovědět na otázku, zda v řízení o sankci lze pokračovat proti tomu, kdo vlastníkem již není.