K vyvrátiteľnej domnienke

V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, není sama o sobě důkazem opaku a nestačí k tomu, aby taková skutečnost nebyla považována za prokázanou. Na druhé straně prokáže-li opak skutečnosti, pro níž je v právním předpisu stanovena právní domněnka, účastník, kterého stíhá důkazní břemeno, pak nelze důkazní břemeno dále „přenášet“ na druhého účastníka, v jehož prospěch právní domněnka svědčí. Nevyšel-li najevo opak, skutečnost, pro níž je stanovena právní domněnka, se neprokazuje (dokazování o takové skutečnosti se neprovádí), neboť ze zákona ji má soud za prokázanou. V případě konstrukce vyvratitelné právní domněnky proto mohou nastat jen dva případy skutkového zjištění soudu: buď je prokázán opak, nebo má soud za prokázanou skutečnost předpokládanou právní domněnkou. To však neznamená, že by účastník, kterého nestíhá důkazní břemeno opaku, nemohl navrhnout důkazy ke zpochybnění či vyvrácení skutečností, vyplývajících z důkazů opaku druhého účastníka. Odvolací soud však při odvolacím přezkumu v souladu se shora uvedenými zásadami nepostupoval. Jestliže určitá listina (fotokopie hospodářské smlouvy, jíž byl důkaz prováděn a na níž chybí podpis jednoho z účastníků) neprokazuje určitou skutečnost, tj. v posuzovaném případě vznik hospodářské smlouvy, neznamená to ještě, že postačuje sama o sobě k důkazu opaku, tj. že k uzavření hospodářské smlouvy nedošlo.