K objektu trestných činov vlastizrady a vyzvedačstva

U trestných činů proti republice podle hlavy první zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb. byl jako objekt těchto trestných činů daleko převažujícím způsobem zakotven disimulovaný zájem vládnoucí stranické oligarchie uplatňující ve vztahu ke "zbytku obyvatelstva" všechny atributy totalitní moci.

Stěžovatelovo jednání bylo tedy způsobilé zpochybnit nejvýše zájmy této moci, lhostejno jakými důvody bylo motivováno. Argumentace Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatelovo jednání nevykazuje znaky odporu podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jde proto, podle názoru Ústavního soudu, stranou podstaty věci, neboť její jádro netkví v posouzení, zda stěžovatel svým jednáním projevil odpor proti totalitnímu režimu, ale zda jeho jednání lze kvalifikovat jako trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu z již uvedených důvodů však takto jednání stěžovatele kvalifikovat nelze, a proto je také irelevantní, k jaké skupině obyvatel stěžovatel náležel a zda z příslušnosti k této skupině sám profitoval. Existují-li a jsou-li právně závazné obecné právní zásady uznávané civilizovanými národy (článek 7 odst. 2 Úmluvy), zásady, jež v podstatě reflektují hodnotový řád těchto národů, musí i právní řády jednotlivých států, ale také aplikace práva v nich, těmto zásadám odpovídat. V tomto případě nejde tedy o opření se o pouhé politické a historické stanovisko, ale o hodnocení a výklad, kterému se nemůže vyhnout žádný soud, chce-li naplnit svou povinnost zakotvenou v článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy.