K interpretácii práva opustiť

Opuštění věci jako způsob zániku práva vlastníka je součástí vlastnického práva (v podobě ius derelinquendi) a že předpokládá projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné fyzické opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat. V řízení před obecnými soudy tento požadavek nebyl respektován, neboť konkrétně krajský soud uvedl, že opuštění je nutno vykládat objektivně, a nikoliv jenom jako projev vůle, a že se neztotožňuje s názorem, že právní předchůdci stěžovatelů museli projevit přesnou a jednoznačnou vůli vzdát se vlastnického práva k nemovitostem. Jde totiž o posouzení způsobu projevu vůle podle vyjadřovacích prostředků, a to buď jako projevu vůle výslovného nebo konkludentního. Konkludentním projevem je projev vůle, který nebyl učiněn s využitím řeči, musí však být natolik zřetelný, aby z něho byl jasný zamýšlený obsah právního úkonu. V tomto smyslu nelze na animus derelinquendi usuzovat pouze z toho, že se dědicové de facto neujali vlastnického práva k nemovitostem, tzn. nezmocnili žádnou osobu k výkonu správy nemovitostí, aniž by bylo najisto postaveno, že obsahem jejich vůle byl zánik vlastnického práva, a to s přihlédnutím k tomu, že k údajnému opuštění mělo dojít před rokem 1989, v období totalitního režimu, který se vyznačoval despektem k soukromému vlastnictví. Princip demokratického právního státu, jak má na mysli čl. 1 odst. 1 Ústavy, vyžaduje, aby státní orgány respektovaly ústavní ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny) a spolehlivě zjišťovaly, zda vůle vlastníka skutečně směřuje k derelikci jeho majetku. Paralelně však každý vlastník nese - v duchu parémie "vlastnictví zavazuje" - odpovědnost za výkon vlastnického práva (tedy i za řádnou správu svého majetku).