9 Afs 128/2007 (Cla)

k Celní úmluvě o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetů TIR (Úmluva TIR), č. 144/1982 Sb. Ústavní soud nemohl pominout ani otázku, zda Celní úmluva o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetu TIR (Úmluva TIR) splňuje další podmínky, uložené čl. 10 Ústavy (po novele ústavním zákonem č. 395/2001 Sb.). Mezinárodní smlouva zásadně musela tyto podmínky naplňovat i před zmíněnou novelou Ústavy, ačkoli nebyly v Ústavě ani v zákonném odkazu výslovně uvedeny. Mezinárodní smlouva, která Českou republiku nezavazuje, je z jejího hlediska irelevantní a chybí mezinárodně právní důvod k její recepci do českého práva. Publikace právní normy je jedním ze základních předpokladů její závaznosti v podmínkách právního státu (tehdejší čl. 1 Ústavy). Subjekty, které norma zavazuje, musejí k ní mít přístup a mít možnost poznat její obsah. V podmínkách právního státu je nutné považovat za neopominutelný rovněž souhlas parlamentu se smlouvou, jež má měnit prvky účinnosti zákona. Ústavní soud konstatuje, že Úmluva TIR uvedené náležitosti naplňuje. Lze ji proto v režimu podmíněné přednosti před zákonem aplikovat. Odkaz, na základě něhož měla být Úmluva TIR v projednávané věci aplikována, obsahuje celní zákon, tedy předpis veřejnoprávního charakteru. Odkazem v zákoně se Úmluva TIR vnitrostátně uplatní pouze namísto konkrétního zákona, který na ni odkázal, a jen v rámci vztahů, jím upravených. Je proto jedině možné ji interpretovat ve světle (veřejnoprávního) předpisu, který ji inkorporoval, nikoli v kontextu celého právního řádu, tedy i předpisů soukromoprávních. Pokud obsahovalo procesněprávní ustanovení poučení rozhodnutí správního orgánu, Ústavní soud k tomu dodává jednak, že zákonný předpis [§ 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] vyžaduje, aby uvedení právních předpisů obsahoval „výrok“ rozhodnutí, jednak, že výrok uvádí právní předpisy, podle nichž bylo rozhodnuto, kdežto poučení naopak právní předpis, podle něhož si lze proti rozhodnutí podat opravný prostředek. Právní předpisy ve výroku a v poučení téhož rozhodnutí tedy nemusejí být vzhledem k rozdílnému účelu obou totožné.