8 Ca 131/2009
Z odôvodnenia
Soud dospěl k závěru, že je sice pravda, že institut ústní výzvy, jako nějakého formalizovaného pokynu adresovaného daňovému subjektu, skutečně zákon o spotřebních daních (zákon č. 353/2003 Sb.) a ani zákon o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb.) nestanoví. Nicméně však pokud se v zákoně o správě daní a poplatků používá výraz výzva, jedná se tedy o institut (např. ve smyslu ust. § 43), kde je vymezeno, jak má tato výzva vypadat, jaké má formální a obsahové náležitosti. Z povahy předmětné věci je však zřejmé, že o takovou výzvu se v projednávané věci nejednalo. Zde byla jediná osoba, která mohla v danou chvíli reprezentovat žalobce, vyzvána, nikoli však v takto úzce vymezeném smyslu, ale v obecném významu tohoto slova, aby, je-li to možné, doložila nebo předložila doklady o tom, že předmětné vybrané výrobky jsou zdaněny.