10 Ca 274/2009

Pokuty, stejně jako daně a poplatky, představují v zásadě přípustný zásah do vlastnického práva jednotlivce, což ovšem platí za předpokladu, jsou-li respektovány principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4 Listiny). Avšak v případě omezení, které je v zásadní disproporci s původním omezením, a tudíž i neproporcionální ke konkrétnímu veřejnému zájmu, který je v případě obou omezení základních práv totožný, se již nejedná o legitimní omezení základního práva, nýbrž o jeho porušení. V projednávané věci lze navíc tuto proporci jednoznačně určit, neboť omezení obou základních práv jsou vyjádřena v peněžní hodnotě. Povinnost stanovená v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, je povinností, která co do své povahy představuje omezení soukromé sféry jednotlivce, která požívá ústavněprávní ochrany podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť umožňuje státní moci podrobovat kontrole a monitorování výši finančních prostředků, jež má jednotlivec v držení v okamžiku, kdy překračuje státní hranice. Při ukládání sankcí podle § 12a téhož zákona je však třeba vážit to, aby stanovená pokuta ve svém důsledku již zcela nepopírala podstatu a smysl základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny) a neocitala se tedy za hranicí přípustného omezení základního práva. Jinými slovy, aby v důsledku toho, že se jednotlivec nepodrobil jednomu omezení základního práva (práva na soukromí), nebyl vystaven omezení jiného práva (práva vlastnit majetek), které je však v naprosté disproporci k původnímu omezení v podobě primární právní povinnosti (oznamovací povinnosti).